Rozbor
1. Ladislav Fuks
Ladislav Fuks (1923–1994) byl český prozaik, který se věnoval především strachu, pronásledování a proměnám lidské psychiky. Narodil se v Praze, zažil nacistickou okupaci a ztrátu židovských spolužáků. Tato zkušenost se později vracela v jeho knihách o lidech ohrožených násilím a rasovým pronásledováním.
Po válce studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mimo jiné filozofii a psychologii. Pracoval v památkové péči i v Národní galerii. Jako spisovatel výrazně uspěl románem Pan Theodor Mundstock (1963) o židovském muži, který se zoufale připravuje na život v koncentračním táboře.
Spalovač mrtvol vyšel poprvé v roce 1967, tedy více než dvacet let po konci druhé světové války. Fuks se v něm soustředil na člověka, který se k pronásledovatelům přidá. Zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl postupně přijímá nacistické názory a nakonec zavraždí manželku a syna. Přitom o sobě stále mluví jako o laskavém a slušném člověku.

Portrét zveřejněný v roce 1966, rok před vydáním Spalovače mrtvol. Fuks patří k českým prozaikům, kteří zachycují strach, pronásledování a proměny lidského myšlení pod tlakem násilné ideologie.
2. Další díla Ladislava Fukse
- Pan Theodor Mundstock (1963) – psychologický román o pražském Židovi, který čeká na transport. Aby zvládl strach, doma nacvičuje situace, jež ho podle jeho představ čekají v koncentračním táboře.
- Mí černovlasí bratři (1964) – propojené povídky o dospívajících chlapcích za nacistické okupace. Jejich přátelství a plány ničí pronásledování židovských spolužáků.
a dalších 11 kapitol rozboru
Co ještě napsal Ladislav Fuks?
Rozbor ukázky
Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
Odkud je ukázka?
Přečti si úryvek a vyber, z jaké části díla je.
Ukázka s řešením
Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
„Dnes, nejdražší[1],“ řekl dětem v jídelně pan Kopfrkingl, stoje pod lampou s novinami v rukou, „dnes je život velký boj, žijeme ve velké převratné době a je třeba statečně nést všechny oběti a strasti. Naše nebeská je už blažená jako její matka. Laskavá příroda ji vytrhla[2] z okovů tohoto světa[3], v klidu se vrátila tam, odkud vzešla, v prach, éter se jí otevřel a možná že už v této chvíli došla v nové tělo, žeh uspišuje… Byla to hodná, dobrá žena,“ řekl s novinami v rukou, „věrná, tichá, skromná, světlo věčné[5] jí už svítí, je už ve svatém pokoji[4].“
Zařazení: Konec. Ukázka je ze závěrečné části románu, ze čtrnácté z patnácti kapitol. Kopfrkingl už zavraždil svou ženu Marii a dětem Zině a Milimu nyní vykládá její smrt jako vysvobození. K vraždě Miliho dojde až později v téže kapitole. Po ní následuje poslední kapitola s Kopfrkinglovým duševním zhroucením a závěrem jeho příběhu.
- Oslovení: „nejdražší“ — Slovem „nejdražší“ se Kopfrkingl přímo obrací na své děti Zinu a Miliho. Jsou s ním v jídelně, takže jde o oslovení přítomných osob.
- Personifikace: „Laskavá příroda ji vytrhla“ —
- Metafora: „z okovů tohoto světa“ —
- Eufemismus: „je už ve svatém pokoji“ —
- Inverze: „světlo věčné“ —










